je souhrnné označení procesu, při kterém se na okraji společenského dění ocitají všichni ti, kteří nevyužívají nové digitální technologie: ať už proto, že to s nimi neumí (třeba část seniorů), proto, že si je nemohou dovolit (nízkopříjmové skupiny), proto, že jim je rodiče nekoupí (děti), nebo prostě proto, že je nepotřebují (každý taky doma nemá třeba fritézu). Digitalizace tak možná překonává vzdálenosti, zároveň však určitou část společnosti hází přes palubu.

Po každé digitální transakci či bezhotovostní platbě zůstává věčná digitální stopa. Nikdy si však nemůžeme být jistí, kdo všechno k této stopě má či bude mít přístup. Každý den tak dochází k erozi soukromí a je jen otázkou času, kdy se někdo rozhodne tato naše osobní data využít – či spíše zneužít. Bude to pojišťovna, zaměstnavatel či exekutor? Nebo se k nim bez kvalitní opory v zákoně dostane soukromý detektiv, hacker či stalker?

Sázka na jednu digitální kartu s sebou nutně přináší i celkovou zranitelnost společenského systému. Nejde přitom jen o to, že při výpadku internetu (či šířeji elektřiny) by nás nečekalo nic jiného než bezradné přihlížení kolapsu. Postupující digitalizace nás také činí více a více závislými na nadnárodních gigantech. Často jde o monopoly svázané s cizím právním řádem či státem: třeba v USA či Číně, jak ostatně opakovaně konstatoval i Soudní dvůr EU, nejsou data Evropanů dostatečně chráněna proti přístupu tamních vládních úřadů.