TZ: Kamery rozpoznávající tváře na letišti v Praze. Jsou v souladu se zákonem?

Tisková zpráva, 30. 11. 2021

Digitálně-právní organizace IuRe/Digitální svobody podala podnět na Úřad pro ochranu osobních údajů v souvislosti s provozem kamerového systému s funkcí rozpoznávání tváří na Letišti Václava Havla v Praze. Organizace chce, aby Úřad prověřil dodržování povinností podle zákona o zpracování osobních údajů.

Kamerový systém, který zahrnuje speciálně nastavené kamery, je na Letišti provozován od 15. června 2018. Tehdy bylo na software s automatickou detekcí obličejů napojeno 100 kamer, v březnu 2019 pak bylo vládou rozhodnuto o rozmístění dalších 45 kamer ve veřejném prostoru letiště na místa s vysokou koncentrací osob: především kolem informačních tabulí, kde se cestující a jejich doprovod na delší dobu zastavují.

Systém, který porovnává biometrický obraz tváří osob zachycených kamerovým systémem s policejní databází zájmových osob, do níž jsou data čerpána z informačního systému PATROS, umožňuje porovnávání v on-line režimu, ale i zpětně, protože biometrické otisky tváří cestujících jsou uchovávány po dobu 30 dnů.

Podle advokáta organizace Jana Vobořila je však nedostatečný už samotný právní základ provozu kamerového systému na Letišti. Podle čl. 10 Směrnice o prosazování práva v oblasti ochrany osobních údajů lze totiž zpracovávat biometrické osobní údaje pouze tehdy, pokud je to zcela nezbytné, pokud existují vhodné záruky práv a svobod subjektu údajů a pokud je povoleno právem Unie nebo členského státu.

„Český právní řád neobsahuje žádné explicitní povolení policii jakkoli zpracovávat biometrické osobní údaje v souvislosti s provozem kamerových systémů s funkcí rozpoznávání tváří. Obecné oprávnění monitorovat veřejné prostory nebo obecné oprávnění zpracovávat osobní údaje je pro obdobné kamerové sytémy s pokročilými funkcemi jako právní základ nedostatečné. Pokud k tomuto zpracování dochází, jde podle nás o rozpor s daným článkem Směrnice. Provoz tohoto kamerového systému by tak byl nezákonný,“ dodává Vobořil.

V podnětu pak organizace jako další porušení zákona vykládá skutečnost, že policie neprovedla tzv. posouzení vlivu na ochranu osobních údajů, což je v rozporu s § 37 zákona o zpracování osobních údajů.

„Nebylo provedeno ani při spuštění provozu, ani dodatečně při instalaci kamer ve veřejné části letiště. Podle našich informací nebylo toto DPIA zpracováno dodnes,“ přibližuje skutečnost Vobořil.

Z podnětu dále vyplývá, že biometrické sledování se na Letišti Václava Havla týká prakticky všech, kdo prochází veřejnou i transitní částí letiště. I v covidových letech 2020 a 2021 šlo o cca 3 miliony osob. V normálním provozu jde pak o cca 18 milionů cestujících, což je počet cestujících v roce 2019.

„Ačkoli prokazatelně funguje podobný policejní systém pouze na Letišti Václava Havla, tak je znepokojující, že řada dalších subjektů včetně obcí, ale i některých škol či zaměstnavatelů kamerové systémy s obdobnými funkcemi nakupuje, byť je třeba v praxi zatím nepoužívá. I když evropská legislativa přísně reguluje zpracování biometrických údajů a směřuje k poměrně přísné regulaci využívání umělé inteligence, tak výrobci nabízejí kamerové systémy, ale i další technická řešení, které pak v praxi nelze třeba ani legálně využívat. Každý, kdo si nakupuje nějaký systém využívající biometrické údaje, by se měl dvakrát zamyslet, jestli to skutečně potřebuje a jestli je ochoten nést za zpracování takto citlivých údajů odpovědnost,“ přibližuje Vobořil širší souvislosti.

IuRe/Digitální svobody upozorňují na rizika biometrického dohledu již druhým rokem. V rámci koalice EDRi sbírá organizace podpisy pod celoevropskou petici pro kamerám na rozpoznávání tváří Reclaim Your Face, kterou podepsalo již více než 60 000 lidí.

„Chceme, aby Úřad pro ochranu osobních údajů zaujal jasné stanovisko k tomu, jestli je kamerový systém s rozpoznáváním tváří na letišti legální nebo nikoli. Domníváme se, že nedostatečný právní základ je ostatně problémem i dalších zpracování prováděných policií. Jde třeba o vedení kriminalistické databáze profilů DNA, pro jejíž existenci v zákoně také chybí jednoznačný právní titul. O ní by měl již brzy rozhodovat Ústavní soud,“ uzavírá podání podnětu Vobořil.