Analýza: když se telefonní data dostanou do špatných rukou

Autor Zveřejněno dne

Podívali jsme se na ty nejkřiklavější evropské příběhy, kdy byla data z telefonů zneužita proti novinářům či politicky aktivním osobám. Přečtěte si 10 příběhů: a zároveň 10 důvodů, proč by se metadata telefonního provozu plošně vůbec uchovávat neměla.

Analýza je součástí naší dlouhodobé kampaně proti plošnému sběru provozních a lokalizačních údajů (data retention) v Česku. Kampaň má od září 2025 také vlastní přehlednou stránku: Kdo kde včera byl — a s kým?

Metadata telefonní komunikace jsou po celém světě využívána ve stále větší míře. Ač mohou být použita k prospěšným účelům, jako je například budování chytrých měst, existují případy zneužití těchto telefonních metadat a to především při sledování novinářů. K takovému zneužívání nedochází jen v autoritářských režimech, ale děje se tak také v řadě demokratických evropských států. Zárukou před zneužitím není ani přísnější právní rámec Evropské unie ohledně ochrany osobních údajů a uchovávání dat telekomunikačního provozu.

Následujících deset případů zneužití dat z mobilních telefonů ukazuje, jaká hrozí nebezpečí pro vnitřní a vnější bezpečnost.

První z deseti případů se netýká přímo metadat telefonního provozu, ale jen geolokalizačních dat z mobilních aplikací určených pro reklamní účely. Nicméně stejným, případně ještě závažnějším způsobem by bylo možné proti demokratickým institucím nebo proti obraným silám NATO zneužít samotná metadata skladovaná telefonními společnostmi.

Druhý případ ukazuje, jak byla telefonní metadata sbírána hromadně na skupinu čítající desítky až stovky tisíc osob, které se nacházely na politicky motivovaném shromáždění. Zbylých osm případů zneužití se pak věnuje podkopávání svobody médií.

Novináři hrají klíčovou roli veřejného dohledu a ochrana jejich zdrojů je naprosto zásadní pro výkon jejich profese. Sledování novinářských zdrojů pak přímo ohrožuje svobodu tisku a přístup veřejnosti k informacím. Ačkoliv již existují mnohem sofistikovanější nástroje v rukou tajných služeb, jako spyware v mobilních telefonech, metadata telefonních operátorů představují nejsnazší dostupný způsob, jak se novinářských zdrojů dopátrat.

Zneužívání telefonních metadat novinářů tak v Evropě představuje přetrvávající problém, který zasahuje do samotných základů dohledu nad veřejnou mocí. Následujících osm případů z Polska, Španělska, Velké Británie, Irska, Nizozemí, Ukrajiny, ale také Česka ukazují, jak snadno se soudní vyšetřování může změnit v mechanismus, jehož hlavním cílem není objasnit trestný čin, ale zmapovat profesionální i osobní kontakty novinářů.

V popsaných případech byla na počátku společensky citlivá kauza spojené s politikou, organizovaným zločinem či korupcí, která generovala pnutí mezi zájmem na ochraně vyšetřování a právem veřejnosti být informována. Jenže skladování metadat telefonního provozu spolu s širokými pravomocemi orgánů činných v trestním řízení umožňují, aby opatření původně určená k odhalení závažných trestných činů byla využita k identifikaci novinářských zdrojů, což je jeden z nejzávažnějších zásahů do svobody tisku.

Tento vzorec při pátrání po zdrojích úniků dat může mít dlouhodobé dopady. Pokud novináři nemohou svým zdrojům garantovat anonymitu, klesne ochota whistleblowerů upozorňovat na korupci, zneužívání moci nebo nezákonné jednání státních složek. Zpravodajství o kriminalitě, policii a politice by mohlo být v takovém prostředí fakticky ochromeno.


1. Obchod s geolokačními daty z mobilních aplikací

Mimořádně vážné bezpečnostní riziko plyne z volně obchodovaných geolokačních dat mobilních telefonů. Na tuto doutnající hrozbu upozornil článek investigativních novinářů publikovaný na webu netzpolitik.org v listopadu 2025. Investigativní práce mezinárodního týmu novinářů ukázala, že data původně sbíraná k reklamním účelům se mohou stát nástrojem, který lze snadno zneužít k detailnímu sledování lidí – od běžných uživatelů po vysoce postavené úředníky Evropské unie, diplomaty či vojenský personál.

Novinářský tým získal datové záznamy od několika obchodníků s reklamními daty z mobilních telefonů. Data obsahující geolokační informace byla vytěžena skrze mobilní aplikace přímo z telefonů jejich vlastníků. Od obchodníků s daty byl poskytnut jen vzorek – bezplatná ukázka toho, co se nachází v placených data-setech.

Novinářské vyšetřování odhalilo, že z pouhých dvou bezplatných vzorků dat – obsahujících 278 milionů záznamů z Belgie – bylo možné přesně identifikovat pohyb stovek osob pracujících v nejcitlivějších institucích Evropské unie. V datech se objevily tisíce záznamů přímo ze sídla Evropské komise, Evropského parlamentu nebo Evropské služby pro vnější činnost. Jen v sídle Evropské komise bylo zaznamenáno přibližně 2 000 záznamů polohy z 264 různých mobilních zařízení. V Evropském parlamentu bylo zaznamenáno přibližně 5 800 záznamů polohy ze 756 zařízení. Dále data-set obsahoval tisíce záznamů polohy v různých dalších institucích, od Rady Evropské unie až po Evropskou službu pro vnější činnost a Evropského inspektora ochrany údajů.

Geolokační data přitom ukázala nejen pracovní adresy dotčených úředníků, ale i jejich domovy, pravidelné trasy, nákupy, návštěvy restaurací či volnočasových zařízení. Například profil pohybu ilustruje denní dojíždění zaměstnance Evropského parlamentu. Cestoval z obce poblíž Bruselu do centra města po městské dálnici. Sledování ukazuje, jak zaměstnanec navštěvuje několik budov Evropského parlamentu, supermarket a restauraci. Novináři byli schopni identifikovat soukromé adresy pěti osob, které pracují nebo pracovaly pro Evropskou unii, včetně tří osob na vedoucích pozicích. Tento detailní obraz životního rytmu lidí s přístupem k vysoce citlivým informacím je pro jakoukoliv zpravodajskou službu hotovým zlatým dolem.

Bezpečnostní rizika jsou přitom ještě závažnější. V kontextu ruské agrese proti Ukrajině, zvýšené špionážní aktivity a narůstajících hybridních hrozeb představuje volný trh s geolokačními daty slabinu, kterou lze využít vůči armádě. Novinářská práce odhalila 9 600 záznamů polohy z prostor sídla NATO, zaznamenaných více než pěti stovkami zařízení.

Klíčovým problémem je, že geolokační data nejsou anonymní. Každý záznam je propojen s tzv. mobile advertising ID – unikátním identifikátorem, který lze spojit s konkrétním člověkem. Prodejci reklamních dat ve výsledku nabízejí možnost rekonstruovat plnohodnotné pohybové profily jednotlivců, a to i bez jejich vědomí či souhlasu. Identifikace vojenských pohybů, mapování kontaktů politiků či diplomatů patří mezi reálně proveditelné scénáře.

Zdokumentovaný případ jasně ukazuje, že geolokační údaje z mobilních telefonů představují zásadní bezpečnostní riziko, které dalece přesahuje otázku soukromí. Nekontrolovaný obchod s daty tak již není jen otázkou ochrany spotřebitelů a základních práv, ale představuje také hrozbu pro bezpečnost Evropy.

S pomocí těchto dat jsou nepřátelští aktéři schopni identifikovat a špehovat klíčové vojenské pracovníky nebo sledovat vojenské operace. Pokud byl tým investigativních novinářů schopen sledovat vysoce postavené úředníky Evropské unie pouze s bezplatnými vzorky dat a jednoduchými metodami, čeho by mohly dosáhnout nepřátelské zpravodajské služby s komerčně dostupnými daty?

Zdroj:


2. Drážďanský skandál Handygate

V souvislosti s událostmi v Drážďanech v únoru 2011, kdy antifašistické skupiny zablokovaly velkou ultrapravicovou demonstraci, se později ukázalo, že policie ještě před akcí spustila rozsáhlé a bezprecedentní sledování telekomunikačního provozu. S odkazem na ustanovení § 129 německého trestního zákoníku o zločinném spolčení byly od mobilních operátorů získány veškeré provozní údaje z mobilních telefonů v celých částech města. Německá policie tak systematicky shromažďovala informace o hovorech, včetně jejich přesné lokalizace, času uskutečnění i seznamu volaných – tedy kompletní telekomunikační a lokalizační data všech telefonů v daných oblastech.

Kauza, o které se později široce diskutovalo v médiích, byla pojmenována Handygate (podle německého označení pro mobilní telefon: handy).

Při pozdějším soudním řízení proti účastníkům antifašistických blokád vyšlo najevo, že policie od mobilních operátorů získala data o telekomunikačním provozu, která měla prokazovat zapojení jednotlivých lidí do blokád. V případě Christiana Leyeho, asistenta poslance Sevima Dagdelena (Linkspartei), se ukázalo, že spis jeho obžaloby obsahoval detailní záznamy o jeho 15 hovorech včetně přesné polohy, odkud telefonoval. Další osobou, která se dozvěděla, že údaje o jeho telefonu byly shromážděny a zahrnuty do spisu obžaloby, byl poslanec Strany zelených Hans-Christian Ströbele, který je současně také právníkem. Ukázalo se tedy, že policie realizovala hromadné získávání dat z určených mobilních buněk, které trvalo minimálně čtyři hodiny a zasáhlo i poslance a právníky, kteří by podle zákona měli být před podobným zásahem chráněni.

Konzervativní odhady tvrdí, že policie takto shromáždila provozní a lokalizační údaje nejméně o 40 000 osobách, celkem kolem jednoho milionu datových záznamů. Později se ukázalo, že rozsah operace byl ještě mnohem širší a do veřejné debaty pronikla čísla o minimálně 300 000 zasažených individuálních telefonních čísel.

Saská vláda postup obhajovala s tím, že se jednalo „jen“ o provozní data (tj. kdo komu volal a odkud), nikoli o obsah hovorů, a tedy že šlo o zákonný postup. Nicméně kritika zesílila poté, co vyšlo najevo, že tato data byla skutečně používána jako důkazní materiál.

Zároveň vyšlo najevo, že policie mohla využít také IMSI-catcher, což je zařízení umožňující zachytávat v reálném čase obsah telefonních hovorů. Po konfrontaci s důkazy tuto možnost ministr vnitra nedokázal vyloučit. Rostoucí tlak nakonec vedl k propuštění krajského policejního šéfa a k zahájení podrobného vyšetřování, které mělo objasnit, jaká konkrétní telekomunikační a lokalizační data policie shromažďovala, v jakém rozsahu a zda byla tato praxe v souladu se zákonem.

Zdroj:


3. Nizozemský reportér, který odhalil bezpečnostní hrozby

Nizozemský investigativní novinář Nick Kivits odhalil v roce 2009 závažné bezpečnostní slabiny v e-mailovém účtu ministra obrany Jacka de Vriese. Novinář nepublikoval žádné citlivé informace, které objevil, pouze informoval úřady o možných hrozbách pro národní bezpečnost, a později o tom publikoval článek v nizozemském časopise Nieuwe Revu. Místo ocenění za jeho objev se dočkal trestního stíhání.

Při soudním řízení se Kivits dozvěděl, že v jeho spisu byla obsažena celá jeho telekomunikační historie, včetně anonymních zdrojů z nesouvisejících článků. Navíc objevil, že úřady do jeho spisu zahrnuly také telekomunikační data jeho přátel, kteří měli stejné křestní jméno jako bezpečnostní expert, jenž mu při práci pomáhal. Přičemž křestní jméno a zaměstnavatel bezpečnostního experta byli uvedeni v článku, což poskytovalo alternativní a méně rušivé prostředky k rekonstrukci jeho identity. Přesto křestní jména všech kontaktů novináře, které se shodovali se jménem bezpečnostního experta, úřady rekonstruovaly prostřednictvím národní databáze, která obsahuje údaje o předplatitelích každého jednotlivého uživatele telekomunikačních služeb v Nizozemsku. Ačkoliv Kivits nakonec nebyl odsouzen, přiznává, že se cítil zastrašován a obával se psát podobné články v budoucnu.

Tento případ ukazuje, že přístup k telekomunikačním metadatům je požadován ne proto, že je to nutné, ale prostě proto, že je to snadné. To může vést k nežádoucím důsledkům, protože telekomunikační metadata byla v tomto případě požadována nejen na konkrétní osobu, ale také na osoby, které sdílely křestní jméno s osobou, která byla podezřelá. Kvůli uchovávání dat byly navíc takto odhaleny anonymní zdroje novináře v článcích nesouvisejících s vyšetřováním. Uchovávání telefonních metadat tak dává úřadům možnost narušovat soukromí lidí, kteří s konkrétním vyšetřováním nemají nic společného.

Zdroje:


4. Novináři pod drobnohledem polských tajných služeb

Polský deník Gazeta Wyborcza v roce 2010 odhalil, že v letech 2005–2007, kdy v Polsku vládla konzervativní pravicová strana Právo a spravedlnost, bylo nejméně deset známých novinářů předmětem průběžného sledování. Policie a dvě zpravodajské služby: Ústřední protikorupční úřad a Agentura pro vnitřní bezpečnost, si vyžádaly telefonní údaje o provozu a předplatitelích telekomunikačních operátorů, aby odhalily novinářské zdroje.

Tento přístup k údajům nebyl podroben žádné soudní kontrole a probíhal mimo rámec jakéhokoli legitimního postupu, tedy nikoli v souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Takto získané údaje o telefonním provozu a lokalizačních údajích byly zneužity k vystopování novinářských zdrojů, což představovalo jasné porušení novinářského tajemství a soukromí novinářů.

Jedním z klíčových aktérů tohoto případu byl novinář Gazety Wyborcza Bogdan Wróblewski, který zažaloval Ústřední protikorupční úřad za neoprávněné shromažďování svých telekomunikačních dat. Jeho žaloba byla historickým krokem, protože žádný novinář se v podobném případě ještě nepokusil domoci svých práv u civilního soudu.

V rámci svého procesu novinář upozornil na nelegitimní využívání telekomunikačních údajů, které mohou být použity k profilování jednotlivců, protože sběr a uchovávání metadat telekomunikačního provozu umožňují zjistit, koho a kdy kontaktuje daná osoba. Wróblewski tvrdil, že Ústřední protikorupční úřad využil své pravomoci na základě směrnice o uchovávání dat, ale v tomto konkrétním případě šlo o zneužití, neboť shromažďování údajů nebylo nezbytné ani přiměřené pro plnění povinností služby.

Dokumenty předložené v případu ukazují, že Ústřední protikorupční úřad, který podléhá premiérovi, shromažďoval novinářova telekomunikační data od ledna do května 2007. Tento sběr dat pravděpodobně souvisel s články, které Wróblewski napsal o činnosti Ústředního protikorupčního úřadu. Zpravodajská služba tak přesáhla již tak rozsáhlé kompetence. Ústřední protikorupční úřad může shromažďovat telekomunikační údaje pouze v souvislosti s plněním konkrétních úkolů vyplývajících ze zákona. Služba ovšem neměla žádný konkrétní důvod k invazi do novinářova soukromí. Celá akce byla spíše pohodlným nástrojem pro sledování novinářů než nezbytným krokem pro zajištění bezpečnosti.

Dne 26. dubna 2012 Okresní soud ve Varšavě rozhodl, že Ústřední protikorupční úřad narušil sběrem telekomunikačních dat Bogdana Wróblewského jeho soukromí. Po marném odvolání Ústředního protikorupčního úřadu nabyl rozsudek právní moci následující rok. Fakta případu byla jasná: Ústřední protikorupční úřad shromažďoval telekomunikační data po dobu šesti měsíců, včetně fakturací a lokalizačních údajů novináře, přičemž se úřad dovolával zákonných ustanovení opravňujících jej k takovému jednání. Soud shledal, že tento postup byl nepřiměřený, v rozporu s právními předpisy a představoval „typické sledování bez jasného účelu“. Soud nařídil, aby Ústřední protikorupční úřad zveřejnil omluvu a vymazal všechny shromážděné údaje o novináři.

Tento rozsudek má přelomový význam a je klíčovým precedentem pro ochranu novinářských práv a osobních svobod v Polsku. Ukazuje, že přestože zákon poskytuje službám velkou volnost v přístupu k telekomunikačním údajům, nelze jej využívat zcela svévolně. Jakákoli kontrola údajů musí být podložena konkrétními důvody a nesmí porušovat základní lidská práva, včetně práva na soukromí a novinářské mlčenlivosti.

V reakci na problematické uchovávání telekomunikačních údajů v Polsku zahájilo sdružení Panoptykon Fundation v roce 2025 právní kampaň. Organizace podporuje aktivisty, včetně advokáta Artura Kulu, v jejich požadavku na vymazání jejich telekomunikačních dat.

Kampaň má za cíl zpochybnit nezákonný režim uchovávání telekomunikačních dat, který v Polsku funguje již mnoho let. Polské právní předpisy ukládají telekomunikačním společnostem povinnost uchovávat veškerá data o uživatelských hovorech a jejich lokalizaci po dobu 12 měsíců. Zpravodajské služby a bezpečnostní složky státu mají možnost přístupu k těmto údajům, a to bez jakékoliv kontrolní soudní procedury. To znamená, že údaje mohou být přístupné bez souhlasu soudu a bez konkrétního právního rámce. Deset zpravodajských služeb a orgánů vymáhajících právo, které jsou k tomu oprávněny, přistupuje k telekomunikačním datům přibližně 2 milionkrát ročně. Neexistuje žádná kontrola jednotlivých případů, pouze souhrnná zpráva předkládaná soudu dvakrát ročně.

Zdroje:


5. „Obrané operace“ policie Severního Irska

Policejní služba Severního Irska se mezi lety 2011 až 2024 dopouštěla nezákonného sledování novinářů. Z přezkumu, jehož výsledky byly prezentované v září 2025, vyplynulo, že severoirská policie opakovaně používala telekomunikační data novinářů k ověřování možných úniků informací ze strany policistů a zaměstnanců policie. Ukázalo se, že severoirská policie provozovala tzv. „obranné operace“, což byly rutinní kontroly, během nichž policie porovnávala telekomunikační data novinářů, aby zjistila, zda někteří policisté nekomunikují s novináři.

V roce 2011 se jednalo o kontrolu až 65 000 hovorů proti telefonním číslům 383 novinářů. To pokračovalo až do května 2023, kdy byly kontroly oficiálně ukončeny. Přestože šéf severoirské policie Jon Boutcher uznal selhání v procesech a omluvil se postiženým, rozsah a délka nezákonných operací opakovaně vzbuzují obavy o ochranu práv novinářů.

Jednou z klíčových událostí, které tuto problematiku přivedly na světlo, byla tvorba dokumentárního filmu No Stone Unturned, který v roce 2017 natočili severoirští novináři Trevor Birney a Barry McCaffrey. Film se zabývá vraždami katolíků spáchanými v roce 1994 loajalistickou paramilitární jednotkou Sbor ulsterských dobrovolníků a zkoumal, jak případ vyšetřovala tehdejší Královská ulsterská policie. Dokument odhaluje zjevnou tajnou dohodu mezi policií a podezřelými vrahy z masakru.

V dokumentu byly použity důvěrné materiály z úřadu Policejního ombudsmana Severního Irska, což severoirská policie považovala za nezákonný únik informací. V roce 2018 byli oba novináři zatčeni, což vyvolalo veřejné obavy z útoku na svobodu tisku. Následné zatčení novinářů bylo v roce 2019 nejvyšším soudem Severního Irska prohlášeno za nezákonné a získali finanční odškodnění 875 000 liber.

Další právní kroky obou novinářů odhalily informace o sledování, jemuž byli vystaveni oni i další novináři. Oba novináři dotáhli případ svého sledování až k Tribunálu pro vyšetřovací pravomoci v Londýně, který v prosinci 2024 rozhodl, že severoirská policie musí zaplatit odškodné ve výši 4 000 liber každému z nich. Tribunál se také zabýval samostatnými obviněními, že policie nezákonně přistupovala k telefonním údajům McCaffreyho v rámci nesouvisejících operací již v letech 2013 a 2012. Tribunál rovněž zrušil povolení pro tyto operace s telefonními daty.

Nejedná se ovšem o jediný soudní případ v obdobné věci.

S žalobou se na Tribunál pro vyšetřovací pravomoci obrátili také právníci zastupující BBC kvůli podezření, že severoirská policie sledovala telefonní data bývalého novináře BBC Vincenta Kearneyho. Ten pracoval na investigativním pořadu Spotlight a v roce 2011 připravoval díl zaměřený na činnost Úřadu policejního ombudsmana. Investigativní pořad Spotlight: Whistlebloweři a hlídací psi se zabýval obviněními z ohrožení nezávislosti úřadu policejního ombudsmana a z nedostatečného vyšetřování stížností na policii včetně podezření z tajné dohody.

Po jeho odvysílání se objevily výzvy k rezignaci tehdejšího ombudsmana Ala Hutchinsona, který krátce poté skutečně odstoupil. K případu se vyjádřila také Národní unie novinářů, která označila Kearneyho pořad za ukázku vysoce kvalitní žurnalistiky, a že skutečnost, že se program týkal Úřadu policejního ombudsmana, činí sledování novináře za účelem odhalení zdrojů obzvlášť znepokojivým.

Zdroje:


6. Hlídací pes nad irskou policií sleduje novináře

V Irské republice vyšlo najevo, že orgán dohledu nad policií Komise ombudsmana pro policii dostal přístup k telefonním datům několika novinářů. Z tohoto důvodu Irská rada pro občanské svobody vyzvala v červnu 2024 ministryni spravedlnosti a Komisi ombudsmana pro policii, aby urgentně a transparentně vysvětlily, jak a proč komise získává přístup k telefonním záznamům novinářů.

Irská rada pro občanské svobody tvrdí, že jde o závažné otázky zákonnosti a transparentnosti sběru telekomunikačních dat, které vyvolávají obavy o svobodu tisku a ochranu novinářských zdrojů. Irská rada pro občanské svobody požaduje zodpovědět zásadní otázky:

  • koho Komise ombudsmana pro policii sledovala,
  • proč byli tito novináři vybráni,
  • jaký právní základ k tomu komise použila,
  • kdy tato praxe začala
  • a jak často docházelo ke kontrole telekomunikačních údajů.

Výzvě předcházelo, že několik novinářů získalo své osobní údaje, které o nich Komise ombudsmana pro policii evidovala, a zjistili, že byly prověřovány jejich telefonní záznamy. Tito novináři nyní zvažují žaloby proti Komisi ombudsmana pro policii. Komise ombudsmana pro policii se hájí, že pokud existuje podezření, že příslušník irské policie Garda Síochána neoprávněně zveřejnil citlivé informace, je podle zákona povinna takové jednání vyšetřit.

Zveřejnění chráněných informací je pro policisty trestným činem, a Komise ombudsmana pro policii proto podle svých slov smí přistupovat k telefonním záznamům. Novináři, kteří získali data uchovávaná Komisí ombudsmana pro policii, jsou přesvědčeni, že tyto údaje dokazují, že jejich telekomunikační data byla využita ve snaze odhalit zdroje, přestože oni sami nebyli vyšetřováni a nečelili žádnému obvinění. Navíc pro novináře není protiprávní žádné informace přijímat, proto považují kontrolu svých telefonních záznamů za neoprávněný zásah.

Není to poprvé, kdy se Komise ombudsmana pro policii dostala do pozornosti kvůli telekomunikačním údajům novinářů. Už v roce 2016 došlo k odhalení, že Komise ombudsmana pro policii tajně získala telefonní záznamy dvou novinářů, aby zjistila jejich zdroje. Šlo o součást vyšetřování údajných úniků informací od členů irské policie.

Zdroje:


7. Česká redakce, která zveřejnila rozsudek v kauze Čapí hnízdo

Pátrání po zdrojích informací v telefonních metadatech novinářů se nevyhnulo ani Česku, kde se policie zaměřila na redaktory České justice Jana Hrbáčka a Evu Pasekovou.

Vše začalo, když na konci roku 2023 uniklo do médií usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen osvobozující rozsudek Andreje Babiše a Jany Nagyové v kauze Čapí hnízdo. Policie si dala za úkol zjistit, kdo dokument poskytl redakci České justice, která jej zveřejnila jako první. Ačkoli se později ukázalo, že soudy by usnesení stejně v řádu hodin zveřejnily samy, vyšetřování nabralo takový rozsah, že zasáhlo do soukromí několika soudců, administrativních pracovníků a investigativních novinářů.

Vyšetřování se od počátku opíralo o záznamy z interního systému Městského soudu v Praze. Policie v něm zjistila, kdo měl k rozhodnutí o Čapím hnízdě přístup. Kromě soudce Jana Šotta a jeho kanceláře šlo také o soudce Kamila Kydalku, který však případ sám neřešil. Nebyl ale jediný, do dokumentu nahlédli také tři další soudci a čtyři administrativní zaměstnanci bez pracovního důvodu. Tím byl dán okruh osob, které policie považovala za potenciální zdroje úniku.

Dalším šetřením byl soudce Kamil Kydalka spojen s investigativním novinářem Janem Hrbáčkem a následně obviněn z neoprávněného přístupu k počítačovému systému. Kydalka obvinění odmítl a Obvodní soud pro Prahu 2 nakonec jeho argumenty v dosud nepravomocném rozsudku potvrdil. Skutek se podle soudu sice stal, ale nebyl trestný, a dokonce ani přestupkově postižitelný. Státní zástupce však s rozhodnutím nesouhlasil a podal stížnost, takže se případ přesunul k Městskému soudu v Praze, který zatím pravomocně nerozhodl.

Podstatné na celé kauze je skutečnost, že policisté získali provozní a lokalizační údaje telefonního provozu. Mobilní operátoři museli na pokyn policie poskytnout historii hovorů, SMS i lokalizační záznamy. Mezi těmi, jejichž telefonní metadata si policie vyžádala byl také Jan Hrbáček a Eva Paseková z České justice. Ačkoliv policie identifikovala zdroj úniku usnesení ze soudní databáze i bez použití telefonních metadat novinářů, jedná se o jasný příklad toho, že také v Česku dochází k lustrování novinářských kontaktů.

Nejedná se o jediný případ, kdy česká policie sledovala novináře za účelem zjištění jejich zdroje. Ve známost vešel případ novináře Janka Kroupy, jehož sledování bylo založeno zejména na odposleších. Nicméně získání záznamu metadat telefonního provozu a odposlechu obsahu telefonních hovorů jsou dva doplňující se nástroje zakotvené v trestním řádu, které jsou policií často využívány současně.

Janek Kroupa se od roku 2014 opakovaně obracel na policii a státní zastupitelství s žádostí o oficiální potvrzení, že jeho telefon byl odposloucháván. Uspěl až v roce 2018, kdy mu Národní centrála proti organizovanému zločinu poskytla oficiální informaci o odposlechu. Následně Nejvyšší soud rozhodl, že dva příkazy k odposlechu jeho telefonu byly nezákonné, zejména proto, že neobsahovaly konkrétní skutková odůvodnění ani vysvětlení délky sledování. Navíc soud, který je vydal, nezkoumal, že odposlech směřoval k odhalení zdroje novinářovy informace, přestože Kroupa nebyl v trestním řízení podezřelou osobou.

Případ navíc ilustruje mezeru v praxi orgánů činných v trestním řízení při dodržování informačních povinností stanovených trestním řádem, kdy je zpětně téměř nemožné se domoci informací o tom, že byla osoba odposlouchávána. Nicméně to stejné platí pro metadata telefonního provozu, jejichž právní úprava je prakticky identická a existuje pro ně stejný způsob přezkumu.

Zdroje:


8. Španělský politik dostal telefonní záznamy reportérů

Bezprecedentně postupoval španělský Národní soud, který si od operátora vyžádal telefonní metadata dvou novinářů deníku ABC ve snaze vystopovat zdroj úniku informací z vyšetřování španělské větve italské mafie Camorra. Telefonní metadata novinářů pak soud poskytl advokátu bývalého pokladníka Lidové strany Luise Bárcenase, o němž se bavili italští mafiáni v odposlechu hovoru, který novináři zveřejnili.

Kauza začala článkem novinářů Cruze Morcilla a Pabla Muñoze, který vyšel 11. července 2014 na titulní straně španělského deníku ABC. Novináři popsali obsah telefonického rozhovoru odposlechnutého v rámci policejní operace proti neapolské Camorře, takzvané Operace Tarantella. Během této operace byl odposlechnut hovor člena mafie Cira Rovaie, zatčeného tři dny před zveřejněním článku, v němž se zmiňuje o kontaktu s Luisem Bárcenasem, bývalým pokladníkem vládní Lidové strany. Jeho právník se obrátil na soudce Fernanda Andreua z Národního soudu a požadoval vysvětlení a hrozil podáním žaloby.

Soudce Andreu již dne 13. července 2014 rozhodl zahájit vyšetřování možného trestného činu vyzrazení tajemství. Ačkoli případ úniku formálně nespadal do pravomoci Národního soudu, soudce chtěl údajně jen vyloučit, že k úniku došlo přímo od soudu. Vyšetřování se rychle zaměřilo na zjištění, kdo měl k odposlechu přístup a zda mohl informace předat novinářům. Civilní garda, která vyšetřování italské větve mafie vyšetřovala, však tehdy nepovažovala zmínky v odposleších o Bárcenasovi za relevantní, a proto je ani nezařadila mezi přepisy odposlechů k soudnímu jednání s mafií, což zpochybňovalo závažnost samotného úniku.

Soudce v září 2014 vydal oficiální příkaz společnosti Movistar, aby poskytla telefonní metadata obou novinářů. Jednalo se o seznamy odchozích a příchozích hovorů, data o SMS a dostupné údaje o majitelích telefonních čísel a platbách. Příkaz zahrnoval více než třicet telefonních čísel včetně osobních kontaktů novinářů. Soudce údajně jednal pod tlakem, protože únik nastal během utajené části řízení a hrozila žaloba Bárcenasova advokáta. V říjnu 2014 soudce Národního soudu nařídil, aby byl advokátovi Luise Bárcenase předán kompletní spis včetně seznamu všech telefonních čísel, s nimiž novináři komunikovali. Záznam se tak dostal do rukou osoby přímo dotčené uniklou informací a zároveň obviněného v jiných závažných kauzách. Obsahoval přitom kontakty policistů a státních zástupců, tedy osob, které se běžně účastní vyšetřování.

Španělské trestní právo je v Evropě výjimečné možností podávat soukromé žaloby v trestním řízení pro některé trestné činy. To učinil Bárcenasův advokát, když podal trestní žalobu na oba novináře a ředitele ABC za údajnou pomluvu. Zatímco soukromá trestní žaloba požadovala tři roky odnětí svobody, souběžně ve stejném řízení prokuratura pro oba novináře požadovala za údajné vyzrazení tajemství trestu 2,5 roku vězení a vysokou pokutu. V květnu 2016 madridské státní zastupitelství změnilo stanovisko. V prohlášení hlavního prokurátora oznámilo, že stahuje svou žádost o trest a podporuje obhajobu novinářů.

Za oba novináře se postavily také profesní organizace. Federace španělských novinářských asociací označila využití telefonních metadat novinářů za „nepřijatelné“ a varovala, že jde o zásah do svobody informací a porušení profesního tajemství novinářů. Reportéři bez hranic pak v souvislosti s jejich trestním stíháním argumentovali, že španělská judikatura jasně stanoví: pokud zveřejněné informace splňují kritérium pravdivosti a veřejného zájmu, nejde o trestný čin. V uvedeném případě pak byla obě kritéria naplněna.

Zdroje:


9. Baleárští redaktoři pod drobnohledem policie

Telefonní metadata byla zneužita také při pátrání po zdrojích novinářů, kteří informovali o případu podnikatele Bartolomé Cursacha v jednom z největších korupčních skandálů na Baleárských ostrovech. Obětmi policejního zneužití pravomocí, které nakonec konstatoval také španělský ústavní soud, byli dva novináři Kiko Mestre z Diario de Mallorca a Blanca Pou z Europa Press.

Španělská policie si v září a říjnu 2018 vyžádala rozsáhlý přístup k telefonním metadatům zmíněných novinářů. Konkrétně požadovala, aby telefonní společnosti poskytly záznamy o hovorech, geolokalizační údaje a další informace spojené s mobilními telefony novinářů Kika Mestreho a Blancy Pou, data z pevné linky sídla Europa Press, později také záznamy hovorů a polohových dat z mobilu novinářky agentury EFE. V případě novinářky EFE policie požadovala záznam za celý rok, což je ve Španělsku povinná uschovací doba pro telekomunikační metadata.

Vyšetřující soudce Miguel Florit žádosti policie v září 2018 schválil, přičemž v soudním příkazu uvedl, že opatření jsou zaměřena na „zjištění totožnosti autorů úniku informací“. Když soudce příkazy o měsíc později rozšiřoval, doplnil odstavec, v němž zdůraznil, že „autor nebo autoři úniku dosud nebyli identifikováni“, a že opatření mají právě jejich identifikaci umožnit. Tato systematická analýza telefonů se stala základem pro následné vyšetřování zaměřené na identifikaci novinářských zdrojů.

Novináři i dotčené redakce podali stížnost na vyšetřujícího soudce pro zneužití pravomoci. Nakonec až španělský ústavní soud v březnu 2022 rozhodl, že soudce Florit a provinční soud porušili základní práva Kika Mestreho a Blancy Pou.

Ústavní soud konstatoval, že tato opatření byla „obzvláště invazivní a nerozlišující“, představovala závažný zásah do soukromí, ohrožovala právo novinářů na profesní tajemství a mohla mít odstrašující účinek na spolupráci občanů s tiskem. Ústavní soud uvedl, že omezení důvěrnosti novinářských zdrojů musí podléhat přísnějšímu testu proporcionality než jiná vyšetřovací opatření a zdůraznil zvláštní ochranu, kterou mediální profesionálové musí mít.

Zdroje:


10. Ukrajinská novinářka pracovala na politicky citlivé kauze

Telefonní metadata novinářky Natálie Sedletské, která pracovala pro kyjevskou kancelář Rádia Svobodná Evropa, si v roce 2018 poté, co odmítla prozradit své novinářské zdroje, vyžádaly ukrajinské úřady. Pokusily se prostřednictvím detailního sledování její komunikace a pohybu zrekonstruovat její novinářské kontakty. Případ v dubnu 2021 zastavil až Evropský soud pro lidská práva, a stal se varovným příkladem toho, jak mohou státní orgány telefonními metadaty ohrožovat svobodu médií.

Novinářka Natálie Sedletská vedla investigativní pořad o korupci ve státní správě. Úřad generálního prokurátora se na ni zaměřil poté, kdy byla identifikována na zvukové nahrávce ze schůzky šéfa protikorupčního úřadu s novináři v roce 2017. Na této schůzce šéf protikorupčního úřadu přehrál úryvek odposlechu telefonního hovoru z jiného politicky citlivého případu. Záznam schůzky později zveřejnil web Obozrevatel a bylo zřejmé, že Sedletská i další novináři se schůzky s šéfem protikorupčního úřadu účastnili. Na základě toho začala státní prokuratura vyšetřovat okolnosti schůzky, na níž byla Sedletská přítomna. Bezpečnostní služba potvrdila, že její hlas je na záznamu slyšet, a Sedletská byla v prosinci 2017 předvolána k výslechu. Odmítla však odpovídat na otázky, které by mohly vést k identifikaci jejích zdrojů, a odvolala se na novinářskou mlčenlivost.

Tím se však vyšetřovatelé nezastavili. Naopak, od chvíle, kdy Sedletská odmítla spolupracovat v rozsahu, který by umožnil zjistit, s kým a kdy se setkala, obrátila prokuratura svou pozornost k jejím telefonním metadatům. Dne v srpnu 2018 požádala Pečerský okresní soud o přístup k celé její mobilní komunikaci za období delší než jeden rok, od července 2016 do listopadu 2017, od poskytovatele mobilních služeb Kyivstar.

Mezi informacemi, které generální prokuratura požadovala, byla veškerá „data, časy, délky hovorů, telefonní čísla, odeslané a přijaté textové zprávy (SMS, MMS) a poloha v době každého hovoru nebo zprávy“. Úřad státního zástupce doufal, že zjistí čas a místo setkání s vyšetřovaným šéfem protikorupčního úřadu. Okresní soud žádosti vyhověl s tím, že trestního řád mu umožňuje posoudit žádost bez přítomnosti Sedletské, pokud existují „dostatečné důvody se domnívat, že existuje reálná hrozba změny nebo zničení požadovaných informací“. O týden později, se prokuratura obrátila přímo na operátora Kyivstar s novým požadavkem, tentokrát cíleným na polohová data Sedletské na šesti konkrétních místech. Také tato tato žádost směřovala k určení toho, zda a kde se Sedletská setkávala s osobami zapojenými do kauzy obviněného šéfa protikorupčního úřadu.

Poté, kdy se Sedletská dozvěděla o tom, že byla lustrována a neuspěla u místních soudů, obrátila se na Evropský soud pro lidská práva. Ten v září 2019 požádal ukrajinskou vládu, aby se zdržela získávání jakýchkoliv jejích metadat. Evropský soud pro lidská práva v konečném rozhodnutí ve věci v dubnu 2021 shledal, že přístup k údajům o mobilní komunikaci ukrajinské novinářky představuje porušení práva na svobodu projevu.

Podle evropského soudu vnitrostátní orgány neprokázaly, že existoval oprávněný zájem na přístupu k údajům novinářky, který by převažoval nad veřejným zájmem na zveřejnění informací. Soud zdůraznil důležitost ochrany zdrojů novinářů a uvedl, že soudy musí při určování, zda je zásah do tohoto práva přiměřený, nezbytný a odůvodněný, pečlivě přezkoumávat.

Zdroj:


Text vznikl v rámci projektu finančně podpořeného evropskou sítí EDRi, které jsme jako IuRe součástí. Děkujeme!