Píšeme českým městům: na co myslet při digitalizaci jízdného

Vzhledem ke zvyšujícímu se tlaku na digitalizaci jízdného v městské hromadné dopravě považujeme za důležité upozornit na s tím spojená nebezpečí. Připravili jsme proto text, který nyní rozesíláme příslušným odborům a komisím jednotlivých českých měst.

Vážená paní / vážený pane,

v souvislosti se zaváděním elektronických forem jízdenek v hromadné dopravě řady měst si dovolujeme zaslat Vám přehled argumentace pro to, aby elektronická forma jízdenek nebyla zvýhodňována oproti jízdenkám klasickým.

Jsme organizace zabývající se digitálními právy a k zaslání tohoto přehledu pro Vaše rozhodování o hromadné dopravě ve Vašem městě nás motivovala řada podnětů od lidí napříč ČR, kterým přineslo znevýhodnění klasických jízdenek v nedigitální variantě značné problémy v každodenním životě. Potvrzuje je i jeden ze závěrů výzkumu, který jsme realizovali společně s IKSŽ Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Ústavem státu a práva AV ČR a agenturou Median: „…využívání digitálních nástrojů by mělo být podle 78 % respondentů pro občany dobrovolné. S tvrzením, že stát dostatečně nepamatuje na ty, kteří s technologiemi nepracují, pak souhlasí 72 % občanů…“

Systém jízdenek by s ohledem na povahu a účel služby městské hromadné dopravy měl být spravedlivý. MHD má totiž sloužit v maximální možné míře lidem všech společenských vrstev a má tvořit pilíř udržitelné a spravedlivé společnosti. Digitalizace bez plnohodnotné alternativy však jde proti těmto cílům. Digitalizací bez alternativy je jak úplné zrušení klasických jízdenek, ale i jejich cenové ev. jiné znevýhodnění.

Tímto přehledem na Vás apelujeme, abyste se seznámili s riziky digitalizace bez plnohodnotné alternativy, začlenili je mezi svá rozhodovací kritéria a dostatečně promysleli vhodná opatření tak, aby byla tato rizika zmírněna. Dovolíme si dále vyjmenovat některá rizika digitalizace jízdenek:

1 / MHD jako veřejná služba a vyloučení sociálně slabých

1.1. Přístup k veřejné službě a výše ceny

Zajištění dopravní obslužnosti v obci, respektive provoz městské hromadné dopravy, je druhem veřejné služby, která podléhá mnohem přísnějšímu režimu a regulaci oproti službám v ryze soukromém sektoru. Jak už bylo zmíněno výše, MHD by mělo sloužit v maximální možné míře lidem všech společenských vrstev.

Provozování městské hromadné dopravy, ale i stanovování ceny jízdného, je i proto regulováno mnoha právními předpisy (zákonem č. 266/1994 Sb., o drahách, zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách a vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu a také zejm. zákonem č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících). V tomto kontextu je klíčové ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb. („Cestující za přepravu platí jízdné podle tarifu, sjednané v souladu s cenovými předpisy…) a odst. 2 („Dopravce zajišťuje prodej jízdních dokladů před nástupem do vozidla. Nezajistil-li dopravce prodej jízdních dokladů před nástupem do vozidla, musí umožnit cestujícímu zakoupit si jízdní doklad po nástupu do vozidla za jízdné bez přirážky.“)

Cenové předpisy přitom výslovně neuvádí, že elektronická jízdenka (či digitálním způsobem zaplacená) by mohla být levnější než papírová. V tomto ohledu ve vztahu k sociálně znevýhodněným skupinám osob či osobám odmítajícím využívat digitální technologie a bankovní účty (tzv. digitální disidenti) vnímáme, že by byli protiprávně a neopodstatněným způsobem finančně znevýhodněni, ne-li diskriminováni, pokud by vůči nim byly uplatňovány jiné výše cen.

Nakonec jde také stále o veřejnou službu, u které by neměly být uplatňována jakákoliv omezení, která v konečném důsledku vedou k odmítání hotovostní platby či nucení k využití digitálních technologií. Konečně i z § 5 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o oběhu bankovek a mincí, vyplývá, že „každý je povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez omezení, ledaže je oprávněn jejich příjem odmítnout.“

Zároveň tzv. digitální ústava stanoví, že „… fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby…..“ a rovněž požadavek technologické neutrality, tj. ne-vázanosti technického řešení na konkrétní platformě či technologii (§§ 13 a 14 odst. 1 zákona č. 12/2020 Sb., o digitálních službách). Tento předpis, byť má působnost na orgány veřejné moci při jejím výkonu, reglementuje v těchto bodech principy, které jsou žádoucí i pro výkon samosprávy.

1.2. Povinnost zřídit si bankovní účet a být digitálně zdatný?

Předpokládáme, že digitální aplikace či způsob úhrady elektronické jízdenky vyžaduje provedení digitální platby. Takové digitální platby pak obvykle vyžadují mít zřízen bankovní účet. Banky v Česku však mají právo odmítnout zřízení účtu, a tím pádem si mohou stanovit i podmínky, za kterých zřízení bankovního účtu odepřou či takové odůvodnění ani neposkytnou.

Vyžadování bankovního účtu by jednak znamenalo vyloučení lidí na okraji společnosti, kteří často nemají takový účet či jim jej banky odmítají zřídit.

Digitální platby, ale i ovládání digitálních zařízení, vyžadují určitou úroveň digitální gramotnosti, což může vést k vyloučení například starších osob, sociálně znevýhodněných nebo osob s poruchou intelektu. Samotná digitální gramotnost je navíc pohyblivým cílem. Takzvaná digitální propast bude vždy existovat, protože i člověk znalý technologií z doby před 10 lety se musí znovu učit technologie dneška, a ne každý se chce neustále učit nové věci.

Zároveň se jedná o skupinu osob, která má velmi omezené příjmy, a tudíž by na ni placení zvýšené ceny papírových jízdenek mohlo mít dramatičtější dopad. Ne vždy se přitom musí jednat o osobu, na kterou by se mohl vztahovat tarif pro lidi v hmotné nouzi.

2 / Odolnost systému

Pokud se v městské hromadné dopravě zvažuje výraznější omezení výdeje papírových jízdenek a přesun do digitálního řešení, jedná se o výrazné riziko z hlediska možnosti ochromení systému (hackerský útok, výpadky elektřiny, internetového připojení atd.).

V tomto ohledu musí fungovat systém prodeje jízdenek, který bude nezávislý na výpadku či ochromení digitálního systému, i s ohledem na to, že se jedná o zajištění dopravní obslužnosti města.

3 / Rizika spojená s digitalizací a sběrem dat

3.1. Závislost na zahraničních (platebních a digitálních) systémech

Elektronické platby založené na platebních kartách jsou v Česku závislé na duopolu firem Mastercard a Visa z USA. Napojením MHD na tyto systémy se ještě více posiluje jejich dominance, obzvlášť pokud nejsou k dispozici jiné platební metody nebo jsou znevýhodňovány vyšší cenou.

Zároveň se tak posiluje závislost Česka na zámořských technologických gigantech. Podobně je to u digitálních systémů založených na smartphonech, kde se jedná pro změnu o duopol firem Apple a Google (Alphabet), kontrolující operační systémy iOS a Android.

Navíc tyto systémy sbírají osobní údaje o svých uživatelích, vynucují souhlas se svými obchodními podmínkami a aktivně brání modifikaci software uživatelem. Uživatelé jsou tak prakticky nuceni nosit u sebe zařízení, nad kterým nemají kontrolu a které odesílá vysoké objemy osobních dat mimo jurisdikci EU.

Na tomto poli ještě existuje prostor pro rozvoj alternativ (modifikace přes odblokování systému, tzv. root/jailbreak, popřípadě kompletní alternativa pro operační systém jako například Plasma Mobile), ale aby vůbec mohlo dojít k jejich rozvoji, nesmějí být aplikace omezovány na dvojici operačních systémů iOS/Android a musejí být schopné fungovat i na telefonu, na kterém byl proveden root/jailbreak a kde neběží oficiální obchod s aplikacemi (App Store / Google Play).

3.2. Nadměrný sběr dat a jejich zneužitelnost

Digitální platby zanechávají digitální stopu, a to obzvláště ve spojení s hromadnou dopravou, kde se dají jednoduše spojit s časy a místy cestování. I když je to bezesporu cenný zdroj dat a aktuálně není vystaven velkému odporu veřejnosti, možná jen málokdo si při placení jízdného kartou představí, že si někdo zapisuje jeho jméno, čas nástupu, zastávku a číslo vozu. Přitom právě to může být v rozporu s nařízením GDPR a jeho zásadou minimalizace, tj. povinnosti zpracovávat osobní údaje, které jsou pouze nezbytné.

Přitom digitální systémy takto prakticky fungují a výše uvedené údaje zpracovávají. I pokud tato data podléhají „anonymizaci“, zpravidla to znamená tokenizování jména a čísla karty, což ale stále nechává všechny cesty jednoho člověka pohromadě v jedné sadě, potenciálně až do doby expirace karty. Výzkum ukazuje, že stačí jen 4 body z takové sady, aby bylo možné jednoznačně identifikovat 95 % jednotlivců.

I takto „anonymizovaná“ resp. pseudonymizovaná data jsou tedy zneužitelná a mohou nepovolaným osobám prozradit, kdy a kam člověk cestuje.

4 / Omezení svobodné volby člověka

Obecně digitální systémy staví na systémech (mobilní operační systémy, karetní systémy, platební terminály, banky, systémy digitální identity), které jsou kontrolovány soukromým subjektem, často ze zahraničí a bez záruky kompatibility s ostatními systémy.

Uživatelé jsou tak uvazováni ke konkrétním dodavatelům a je jim upírána svoboda volby. Následkem toho je tlumeno konkurenční prostředí a zhoršují se podmínky pro vznik alternativ.

Už dnes jsou lidé často tlačeni do používání konkrétních technologií, případně dochází k navazování nových funkcí na technologie, které už používají, čímž se ze svobodně zvolené technologie časem stává technologie povinná. Lidé pak rezignují na svoje práva, protože nemají východisko.

Není také ideální, pokud si člověk v každém novém městě musí instalovat novou aplikaci. V digitálních systémech bývá obtížnější provést některé věci, které jsou snadné ve fyzickém světě, jako například darování jízdenky nebo zaplacení jízdenky za druhého. To může například zkomplikovat návštěvu příbuzných, kteří pak radši přijedou autem.

Obecně tak občané přicházejí o soukromí a o možnost volby, a naopak generují data a zisky pro korporace, které mají daný trh pod kontrolou. Chtěli bychom, abyste měli na vědomí, že digitalizace často přenáší náklady z instituce na jednotlivce. Jde například o náklady na pořízení telefonu, jeho opravy, udržování v provozu a placení poplatků za připojení k internetu. I když se to může projevit jako pokles nákladů u dané instituce, stále tyto náklady platí společnost jako celek. Věříme, že digitální technologie mohou mít společenský užitek, ale k tomu je nutné vnímat jejich problémy a řešit je.

Zároveň je nutné ponechat lidem možnost volby, a to i té, že danou technologii nebudou používat. Důvodem může být chudoba, neznalost, technická porucha, ale třeba i snaha o digitální detox nebo povědomí o nakládání s osobními údaji.

Z těchto důvodů jsme přesvědčeni, že jízdné za MHD by mělo být vždy možné uhradit v hotovosti a bez dalších technických požadavků na cestujícího.

Vaše stanovisko je pro nás důležité, proto bychom rádi, kdybyste ve své práci při rozhodování o digitalizaci veřejné dopravy zohledňovali zde uvedené; budeme velmi rádi, pokud nám poskytnete i svůj pohled.

S pozdravem
Za IuRe
Hynek Trojánek